Jdi na obsah Jdi na menu
 


Prožíváme konec světa?

1. 8. 2011

 

Musím čtenáře varovat – tento článek možná nebude tak zajímavý, jak naznačuje jeho titulek. Jen chci reagovat na zajímavý článek našeho levicového politologa a myslitele Jiřího Pehe „Na konci světa“, jenž byl uveřejněn v Salonu (literární a kulturní příloze Práva) ve čtvrtek 28. července.
         Článek je psán v podobném duchu jako eseje Václava Bělohradského a konstatuje, že život v kapitalistické konzumní společnosti je vyprázdněný a jeví se jako nesmyslný. Popis současné společnosti je místy velmi zdařilý – uvedu příklad: „V této umrtvující kultuře spotřeby spotřebováváme nejen materiální statky, ale i požitky, cestování a kulturu. Typickou moderní formou spotřeby, která nepotřebuje autentické lidské city, je i erotický průmysl.“ Jiří Pehe si všímá různých proroctví o konci světa, respektive spíše zájmu o ně. Svůj esej končí tímto odstavcem: „Proč [lidé] nejsou šťastní a proč se zdá být konec světa vysvobozením z jejich myšlenkově, citově i náboženský prázdného universa, v němž se jen horizontálně reprodukují požitky a prožitky, to jsou otázky, které úzce souvisejí s tím, kam směřuje naše civilizace. V tomto okamžiku se mnohým evidentně zdá, že nikam…“
         Neudržím se a zopakuji větu, kterou jsem nevymyslel já, ale která mi zní v uších už snad třicet let. „Po smrti Boha na sebe smrt člověka nenechala dlouho čekat.“ Někteří lidé vyloučili ze svého uvažování Dárce smyslu a pak s lítostí konstatují, že (jejich) svět žádný smysl nemá. Někteří lidé se nejprve prohlásili za normu všehomíra. Člověk pak triumfalisticky volal: „Jsem sám, jsem nejvyšší v celém vesmíru!!!“ Když mu pak začala tato pravda docházet, začal ve vesmíru zoufale hledat jiné civilizace. „To jsem sám… v celém vesmíru??!“
         V okamžiku, kdy začalo být košer, že každý má svou pravdu, mnozí lidé ne zcela neprávem usoudili, že mají-li se věci takto, pak nemá smysl pravdu hledat. Pokud bychom ji našli, nebyla by přece o nic lepší než to, co našli jiní, a to nás nijak nepozvedá ani neinspiruje…
         Jako levicový myslitel spojuje Pehe pocity prázdnoty, které velmi věrně popisuje, s kapitalistickou společností. Chtěl bych ovšem upozornit, že Lars von Trier, kterým se ve své eseji také zabývá, pochází z Dánska – příkladného sociálního státu. A nejvyšší sebevražednost, za níž stály v mnoha případech zřejmě nesnesitelné pocity nudy, byla svého času ve Švédsku, dalším příkladu „spravedlivého přerozdělování“.
         Nejsem si jist, zda to, v čem žijeme, je (ještě) kapitalistická společnost. To, co je u nás, charakterizoval výstižně Roman Joch: Je to socialismus pro bohaté. Nesmyslnost našeho světa není dána levicovostí nebo pravicovostí: Je dána tím, že jsme ztratili kompas. Řeknu to naplno: Je dána tím, že jsme se zřekli Boha.
         Pokud člověk žije s Bohem, jeví se mu naopak svět jako velice smysluplný. Je plný příležitostí nasadit se při hledání a prosazování pravdy. Člověk svým způsobem neví, kam dřív skočit. Nedávno jsem se setkal s Američanem, který byl šest let misionářem v Mosambiku. Vyprávěl mi o vesnicích, kde zemřeli všichni dospělí (na AIDS) a kde zůstaly jenom děti. On pomáhal jiným misionářům se o tyto děti starat. Říkal: „Když zahyne nějaký Palestinec, málem se kvůli tomu sejde Rada bezpečnosti. Když v Mosambiku pomřou desetitisíce lidí, v žádných novinách se o tom nepíše. V těch oblastech totiž nejsou hotely, kde by se mohli novináři ubytovat.“ Nezdálo se, že by se tento člověk nudil nebo trpěl pocity nesmyslnosti.
         Kdo chce prožít smysluplný život, rozhodně má, kde se angažovat. Bude žít život dobrodružný a často se neobejde bez Boží pomoci.
         Ale nemusíme jezdit do Mosambiku. Nic nám nebrání hledat – a nacházet – Boha v České republice. Nedávno jsem hovořil s misionářem, který působí mezi muslimy v České republice. Jsou to často lidé, kteří museli opustit Afghánistán nebo jinou zemi, protože jim usilovali o život jejich souvěrci. Říkal, že tito lidé někdy přímo hladoví po skutečném Bohu, kde nechce zabíjet a který nevede k zabíjení. Zvěstovat těmto lidem Ježíše je mnohem snazší než ho zvěstovat znuděným Čechům.
         Nicméně i ti znudění Češi potřebují lásku. Kdo našel Boha, našel pramen lásky a má pro co žít. Samozřejmě, znamená to, že člověk musí uznat, že není „nejvyšší ve vesmíru“. S tím má ledaskdo problém. Je sice znuděný, ale chce být „svým Pánem“. Blaze tomu, kdo pochopí paradox evangelia: „Mě zajmi, Pane můj, pak volný ihned jsem…“ „Až budeš Boha milovat více, než miluješ lidi, budeš lidi milovat více, než je miluješ teď.“ Nebo přímo slovy našeho Pána: „Kdo chce zachránit svou duši, ten o ni přijde. Kdo přijde o svou duši pro mě a pro evangelium, ten ji nalezne.“
         Dnešní doba je skvělá. Můžeme svobodně hledat pravdu. Můžeme žít v lásce – záleží jen na nás.
Dan Drápal, 31. července 2011