Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vliv Konstantinismu na Církev 2.část

8. 11. 2010

4      KONSTANTIN I. VELIKÝ (306-337)

4.1      Konstantinův boj o moc

 Po odstoupení Diokleciána spolu s Maximiánem v roce  305 se augustem pro západní část říše stal Konstancius  Chlorus a césarem Severus. I když byl Konstancius stoupencem  monoteistického kultu boha Slunce (a možná právě proto), byl  křesťanství celkem nakloněn. Důležité služby v jeho paláci  obstarávali křesťané, kterých si vážil pro jejich  věrnost10. Dokonce jeho manželka byla křesťanka.

 Avšak Konstancius neočekávaně zemřel hned  v následujícím roce (306) a v říši nastaly zmatky. Severus  zemřel už v roce 307 a jeho nástupce Licinius začal bojovat  (zvláště po smrti východního augusta Galeria roku 311)  s Maximinem Dazou. Ten se na Východě na podzim roku 311  ještě vrátil k pronásledování křesťanů, byl však Liciniem  v dubnu 313 poražen u Adrianopole a brzy na to zemřel.

 Na Západě se vlády ujal Chlorův syn Konstantin (vládl  v Galii a Británii), který se prohlásil císařem 25. července  306 u Yorku v Británii. Proti němu vystoupil uzurpátor  Maxencius, syn císaře Maximiána (vládl v Itálii). V boji  o panství nad Západem zvítězil Konstantin, když v bitvě  u Milvijského mostu poblíž Říma 28. října 312 porazil  početně silnější Maxenciovo vojsko, který sám v bitvě padl.

 Oba vítězové se sblížili roku 313 Liciniovým sňatkem  s Konstantinovou sestrou. Ve stejném roce vyhlásili  konstituci, která zaručovala neomezenou náboženskou svobodu  (tzn. svobodu pro křesťany).

 Mezi oběma panovníky však došlo k roztržce. Licinius  byl přemožen a jeho vláda na Východě byla značně omezena.  Konstantin se začal více opírat o křesťanství, naopak  Licinius zahájil proti křesťanům, v kterých viděl  potencionální stoupence Konstantina, represálie. Znovu  můžeme slyšet o uprchlících, vyhnancích a mučednících z řad  křesťanů. Současně oba dva vládci se rozhodli svůj několikaletý spor opět řešit silou. V tomto boji byl roku  324 v bitvě u Chrysopole Licinius poražen a na Konstantinův  popud nakonec i zavražděn (325)11. Tím se Konstantin stal  jediným vládcem rozlehlé římské říše a zůstal jím až do své  smrti 22. května 337.12

4.2     Význam náboženské konstituce z roku 313

 Konstantinovým nejvýznamnějším politickým aktem bylo  vyhlášení náboženské tolerance. Spolu s Liciniem se v Miláně  dohodli o k o n s t i t u c i13, která byla vyhlášena  v červnu 313 v Nikomedii, hlavním městě východní části říše.  Touto konstitucí rozšiřovali Galeriův toleranční edikt  z roku 311. Zaručovala neomezenou náboženskou svobodu, tzn.  plnou svobodu vyznání pro církev a zrovnoprávnění  křesťanství se všemi pohanskými kulty14. Církev už nadále nemusela žít mimo říšské zákony. Chrámy a modlitebny, církvi  zabavené nebo zbořené, byly vráceny nebo znovu na státní  náklady vybudovány. Správně však Aleš15 podotýká, že se  v konstituci nehovořilo o tom, že by církev měla mít vyšší postavení ve státě.

 Konstituce kromě čistě církevního významu měla  i význam celosvětový. Poprvé v dějinách byla vyhlášena  zásada náboženské svobody a tím i svobody svědomí. Starověk  takový pojem svobody neznal. Tehdy bylo náboženství věcí  státu. Bylo stotožněné se státním kultem, mimo který se  nesměla a nemohla individualita nábožensky vyvíjet. Tento  princip, princip svobody svědomí, Konstantin povýšil na  státní zákon.16

 Církev, která byla až dosud pronásledovanou, se  v letech 311 a 313 stala dovolenou a o pár let později  dokonce podporovanou a chráněnou samotným císařem.  Konstantin poskytoval křesťanství stále více výhod a výsad,  až ho začal otevřeně protěžovat (nikoli sekty). Dokonce  církev, její organizaci a vliv na společnost velice štědře  podporoval ze státních prostředků. Uvolnil finanční prostředky na výstavbu nových křesťanských chrámů a na  rozšiřování a opravu starých.

 V průběhu své vlády vydal několik zákonů ve prospěch  křesťanství. V letech 312 a 313 osvobodil křesťanské kleriky  od veřejných osobních povinností i od tíživých daní, tak  jako od nich byli svobodni služebníci pohanských kultů. Roku 321 bylo církvi (sborům) uděleno právo přijímat odkazy  (dědické právo) a získávat majetek (uzavírat smlouvy).  Biskupům přiznal právo konat soudy a fungovat na místo  civilních soudů při propouštění otroků. Biskupové tím vešli  ve státní politiku, křesťanství přátelskou, ovšem se všemi  důsledky (např. posuzování války).

 Zároveň vycházely zákony, v nichž se už projevoval  vliv křesťanství. Roku 315 císař odstranil trest smrti  ukřižováním a zakázal gladiátorské zápasy jako trest pro zločince. Roku 319 a 321 byly zakázány domácí haruspicie,  tj. pohanské věštění boží vůle a budoucnosti z vnitřností  obětovaných zvířat a říšským zákonem bylo nařízeno svěcení  neděle (částečný nedělní klid, hlavně u soudů a u městských řemesel). Manželské právo chránilo nyní ženu a trvalost  sňatku.17

 Ze zákonů již ovlivněných křesťanstvím vydal sérii  zákonů, které směřovali k zániku starého pohanského  náboženství. Nejprve zakázal ty náboženské projevy, které  byly spojené s nemorálností, potom zakázal obnovování  starých pohanských chrámů a nakonec úředníkům státní správy  zakázal účast na pohanských náboženských obřadech. Součaně  však císař zůstával oficiálním ochráncem státních kultů  a ponechával si císařsko-velekněžský pohanský titulpontifex  maximus.

4.3     Negativní důsledky konstantinismu

 Obrat v císařské náboženské politice za Konstantina  Velikého měl za následek pronikavou proměnu jak ve vnějším  postavení církve, tak v jejím vnitřním životě. V době, kdy  církev nebyla uznaná od státu, křesťané žili v neustálém  vnitřním i vnějším napětí, církev se státem bojovala na  život a na smrt. To je nutilo k duchovní bdělosti,  horlivosti a intenzivnímu mravnímu životu.

4.3.1    Zesvětštění a zpohanštění církve

 V této souvislosti se projevili i negativní důsledky  náboženská konstituce. Do církve, obdařené státní (tzn.  císařskou) přízní, začaly proudit zástupy. Vstupovali do ní  i takoví lidé, kteří by se v době pronásledování těžko  rozhodovali pro Krista. Z církve elitní, do které vstupovali  jen přesvědčení věřící, odhodlaní k mučednictví, stala se  církví lidovou, do které se tlačili i lidé politicky  ctižádostiví, bez náboženského zájmu a ještě zpola  pohané18. Tím docházelo k pronikání pohanských pověr a nauk  do církve. Do křesťanského kléru se hlásili i bohatí lidé,  jen aby se vyhnuli placení daní, od kterých bylo křesťanské  duchovenstvo, zvláště biskupové, nyní privilegovaná vrstva  ve státě, osvobozeno19.

4.3.2     Césaropapismus

 Současně nová historická situace přinesla nemalé  problémy ve vztahu církve k světské moci a naopak. Velmi  brzy po uznání státem do církve začaly pronikat pohanské  složky ve vztahu k panovníkovi. Antické uctívání císaře,  u pohanů obvyklé, mělo své pokračování ve velikých  chvalořečech a vyvyšování Konstantina za to, co udělal pro  křesťanství. Tytéž způsoby si pak nechávali líbit i jeho  nástupci. Tím vznikal byzantinismus, čímž rozumíme nezřízené  vynášení křesťanského panovníka a brzy se objevil  i césaropapismus, tj. přenášení rozhodčího práva v církvi na  osobu panovníka, ať už se této funkce chápe on sám nebo ať  církev ve své bezradnosti a neuvědomělosti sama od panovníka očekává, že v církvi zaujme rozhodující místo.20

 Církvi se velmi brzy začala zamlouvat ochrana, která  ji připadla od státu a oslněna přízní a projevy zbožnosti  slavného císaře, neměla se dost bděle k strážné službě nad  jednáním jeho a jeho dvora. Dopouštěla a dokonce  i přivolávala císařovy zásahy do vnitřních věcí církve a do  záležitostí řádu a učení. Panovníka začala volat i na pomoc  proti bludařům a schizmatikům. Církev ovšem právem usilovala  o čistotu učení a o jednotu, neuvědomila si ale, že toho  nelze dosáhnout zevními mocenskými prostředky. Připustila,  aby byli pohané vybízeni a později i nuceni ke vstupu do  církve bez skutečné víry. Přehlížela také, že císaři sice  jde o to, aby Bůh byl správně ctěn, že mu však státní zájem  stojí nad zájmem evangelia.21

 Konstantin se rozhodl učinit univerzální křesťanskou  církev základnou své univerzální říše. Jeho ideálem byla  jednotná říše s jedinou, duchovně silnou církví22. Poněvadž  poskytl církvi svobodu, považoval se za jejího ochránce  a počítal s ní pro využití svých politických cílů. To vedlo  k tomu, že panovníci začali vládnou nad církví  a diktovat ji svoji vůli. Konstantin se cítil plně spoluodpovědným za církev (rád se označoval za  "spolubiskupa") a činil si v ní nárok na duchovní vedení,  které již vykonával v pohanském kultu jakožtopontifex  maximus. Zanedlouho ovládal episkopát jako své úřednictvo  a žádal bezpodmínečnou poslušnost vůči státním nařízením,  i když zasahovalo do čistě vnitřních církevních  záležitostí23. Zasahoval rovněž do obsazování biskupských stolců a svolával synody k vyřešení vnitřních církevních  sporů a vnucoval jim svou vůli. Tím se synody při zachováném  zdání svobody staly nástrojem císařových zásahů do  církve.24 Došlo k zeslužebnění církve a hovoří se  o počátcích státní (říšské) církve, k jejímuž rozvoji došlo  o pár desítek let později.

4.3.3    Spor s donatisty

 K prvnímu zásahu císaře do církevních záležitostí  došlo již ve sporu s donatisty. Hnutí, které vzniklo v roce  311, dostalo jméno po jednom z jeho vůdců, biskupu Donatovi.  Vycházeli z pozic mravního rigorismu, tzn. vystupovali proti  příliš snadnému znovupřijímání křesťanů do církve odpadlích  za posledního pronásledování. Poté, co v africké církvi  došlo k rozkolu a schizmatu, donatisté podali žalobu  k samotnému císaři jako protektorovi křesťanství a požádali  ho, aby on sám rozhodl. Tak byl Konstantin poprvé požádán  jako panovník (tehdy jen západní), aby se vyjádřil  k organizačním záležitostem církve. Z počátku císař zaujal  celkem správný postoj, a to když v této sporné věci odmítl  sám rozhodovat a rozhodnutí přenechal na církevní sněmy,  které svolal do Říma (313) a Arelatu v Galii (314). Na  těchto sněmech však nedošlo k vyřešení donatovského sporu,  ale na koncilu arelatském dal císař ustanovit, že se  vojenská a úřednická služba nepříčí křesťanství a proto  napříště zběhové měli být vyloučeni z církve25. Bohužel  císař nakonec nesetrval ve svém postoji nevměšovat se do  tohoto sporu a v roce 316 v Miláně donatisty odsoudil a dal  za pravdu straně, v které viděl církev všeobecnou,  katolickou. Tento zákrok se stal osudným omylem a byla tak zahájena neslavná tradice požívání vnější síly k údajnému  prospěchu církve.26

 Stát podporoval církev v boji proti donatismu několika  zákony, vydávanými v průběhu 4. století. Každá veřejná  přihláška k donatismu byla trestána konfiskacemi nebo  deportací, přímá účast na rozkolu pak rovnou smrtí za velezradu.27

4.3.4    Ariánský spor

 Kolem roku 320 se císař vložil i do sporu ariánského.  Předmětem sporu bylo božství Kristovo a zda Kristus byl za  své preexistence Bohu roven nebo byl jen polobohem. Na  jedné, heretické straně stál kněz Arios, který došel  k přesvědčení, že Ježíš není přímo Bůh a na druhé,  pravověrné straně stál alexandrijský biskup Alexandr, který  proti Ariovi ostře vystoupil na popud svého mladého diakona  Athanasia, který zdůrazňoval plné božství Kristovo a jeho soteriologické důsledky. Mezi oběma učeními a jejich  stoupenci docházelo k ostrým polemikám, hádkám a osočování  a spor proti sobě vyhranil obě dvě strany téměř ve všech  provinciích. To vedlo císaře, který toužil udržet jednotu  církve, k svolání prvního ekumenického koncilu do Niceie  (325). I když se Konstantin klonil k Ariovým názorům, na  synodu posléze převládl názor, že Ariovo stanovisko je  kacířské a zvítězila pravověrná strana. Synod vyhlásil tzv.  nicejské vyznání víry, které podepsala většina biskupů  a císař se zavázal je prosazovat. Usnesení koncilu dodal  důrazu tím, že po něm následovala státní kladba. Proto ti, kteří odepřeli dát souhlas, byli včetně Aria a jeho  nejvýznamnějšího stoupence biskupa Eusebia z Nikomedie  exkomunikováni a posláni do vyhnanství.28

 Nicejským rozhodnutím však spory neskončily. Sám  Konstantin povolil roku 328 návrat z vyhnanství Eusebiovi  a po několika letech (335) s použitím téže státní moci  požadoval, aby byl Arius přijat zpět do církve. Do  vyhnanství tentokrát poslal Athanasia, tehdy již  alexandrijského biskupa, který nesouhlasil s císařovým rozkazem a odmítal se mu podřídit. Následující Athanasiův  osud může posloužit jako další příklad neoprávněného  zasahování státu do církve. Jako neúprosný obránce  nicejského pravověří, které hájil až do své smrti (+ 373),  byl nepohodlný i některým Konstantinovým nástupcům a ve svém  životě musel utíkat do vyhnanství celkem pětkrát (335-337,  339-346, 356-361, 362-363, 365-366)29.

 K dalšímu nepřípustnému zásahu státu do otázek víry  došlo v roce 324, když Konstantin porazil Licinia30 a "dal  bez rozpaků nově dobyté východní provincii říše pokyn, aby  přijala křesťanství"31. Vydal manifest, ve kterém vybízel  všechny poddané k přijetí křesťanské víry, i když násilím  nikoho nenutil. Pochopitelně pohanské obyvatelstvo začalo  vstupovat do církve v masovém množství. Aleš přiznává, že  "to bylo vítězství křesťanství, ale vítězství vnější, které  přineslo církvi mnoho morálních a i ideologických  problémů"32.

 Donatovský a později i ariánský spor Konstantina  utvrdil v přesvědčení, že on sám má jako ochránce  křesťanství právo rozhodovat i v náboženských otázkách. Podobně chápali poměr státu a náboženství jeho pohanští  předchůdci na trůně. To znamená, že náboženská svoboda  vyhlášená v konstituci roku 313 trvala poměrně krátkou dobu.  Císař cítil, že by jako přesvědčený křesťan neměl dovolit  smíšení pravdy s nepravdou a tím víc podporoval (podle jeho  názoru) všeobecnou církev v její pravověrné podobě a tím víc  potlačoval pohanství a jednotlivé prvky církevních  herezí.33 Avšak někdy se postavil na nesprávnou stranu,  jindy zase použil nevhodné a nesprávné metody.

 Od Konstantinových dob byl blud pokládán za státní  zločin a proto byl také stíhán občanskými tresty. Římští  panovníci se považovali za přirozené ochránce víry i církve  a užívali proti bludařům tresty stanovené římským právem.34

 Problém potlačování svobody víry a svobody vnitřního  přesvědčení si císař neuvědomoval. Smutné je že si to  neuvědomovali ani samotní křesťané, kteří za princip svobody  víry a svědomí usilovali po tři staletí a pár let po jeho  vybojování sami fyzicky potlačovali jinak myslící a věřící  občany. Princip, který císař roku 313 povýšil na státní  zákon, byl velice brzy samotným císařem, státem a i zásluhou  nebdící církve porušován a o pár desetiletí později úplně  popřen.

4.4     Problematika Konstantinova obrácení

 Nemůže být pochyb o tom, že u Konstantina byly  církevní problémy propojené se státními zájmy. Toužil po  tom, aby pevná církevní organizace byla dobrou oporou  organizace státní a víra církve faktorem, který by stmelil  různorodé části impéria.

 Je však třeba vážně revidovat často opakovaný úsudek,  že Konstantina vedla k příklonu ke křesťanství politická  úvaha35. Císař znal křesťanství od své zbožné matky Heleny  a i jeho otec byl křesťanství nakloněn. Na přechod ke  křesťanství byl již dávno připraven jako stoupenec  monoteistického kultu boha Slunce, v říši již dlouho běžný  a císaři sdílený. Odtud nebylo daleko k myšlence, že právě  Bůh křesťanů je tím jediným nejvyšším Bohem.36

 První náznaky Konstantinova obrácení ke křesťanství  lze pozorovat okolo roku 312. Tehdy den před bitvou na  Milvijském mostě měl on i jeho armáda kolem poledne  vidění37, ve kterém spatřili na obloze zářící kříž  s nápisem: V tomto zvítězíš. Toto vidění prý bylo potvrzeno  hned následující noc, kdy císař dostal sen38. Na základě  tohoto snu si pak Konstantin zvolil kříž s monogramem spojujícím první dvě písmena řeckého jména Kristus  (X a uprostřed P) za svůj odznak a opatřil jím u Říma i své  vojáky39.

 Císař vidění i snu přikládal velký význam a i když se  tehdy nestal přesvědčeným křesťanem, postavil se na stranu  křesťanství40. Z toho, že křesťané tvořili v říši menšinu  (asi 13-15% všeho obyvatelstva41), lze usuzovat, že jeho  podporování církve nebylo (alespoň na počátku) motivováno  jen nějakým politickým kalkulem.

 U Konstantina je ale problematická teologická hloubka  a základy jeho křesťanství. Ví se o něm, že studoval Písmo,  účastvil se bohoslužeb a dokonce se sám pokoušel psát  náboženské úvahy, které potom přednášel před shromážděným  dvorem. Přesto s největší pravděpodobností nikdy opravdu nepochopil nejhlubší smysl křesťanského tajemství vykoupení.  "Na začátku ariánských zmatků napsal r. 324 exponentům obou  stran, Ariovi a alexandrijskému biskupu Alexandrovi, aby je  smířil: ... promyslel jsem vznik a předmět vašeho sporu  a došel jsem k přesvědčení, že tu jde jen o nicotnost. V žádném případě vaše záležitost neopravňuje k takovému nářku!"42 Konstantin nepochopil, že při Ariově útoku na  božství Kristovo jde o popření podstaty křesťanství a tím se  stala problematickou sama nauka o spasení. Netušil, že  v duchovní situaci té doby neexistoval důležitější problém,  který by mohl být pro křesťany více vzrušující.

 Konstantin zřejmě věřil, že jeho rodičům Bůh žehnal  a i jemu samému dal vítězství nad jeho odpůrci. Padli,  protože jejich bohové jim nemohli pomoci a Kristův Bůh je  přemohl. V tomto smyslu skutečně věřil v Boha, jejž  vyznávali křesťané, v Boha stvořitele a ručitele za to, že  ctnost bude odměněna, kdežto nevěřící odpůrci budou  potrestáni, v Boha, kterému i on, císař, vděčí za svůj zdar  a úspěch ve vládě. Proto císaři a říši prospěje ctění  pravého a mocného Boha. Císař jej ctil a vedl obyvatele  impéria k jeho uctívání, aby tím získal nebeskou pomoc  a požehnání. V této víře je silný moment prospěšnosti, který  Konstantin zřejmě nikdy nepřekonal. Pravděpodobně nikdy do  hloubky nepochopil jádro křesťanské zvěsti evangelia, i když  se o to snažil.43

 To, že měl ze všech náboženství nejblíže ke  křesťanství, ukazuje i ta skutečnost, že pro své syny  a dcery osobně vybral křesťanské vychovatele. Přesto v jeho jednání zůstalo mnoho nekřesťanského. Příbuzné, které  podezříval ze zrady, odstraňoval vraždou. Je možné, že  stárnoucí císař podlehl v těchto věcech intrikám dvořanů  a svých služebníků, přesto se nezastavil před zavražděním  svého syna Krispa a své druhé ženy, o mnoho mladší Fausty.  Tento čin, který mu vytýkala i jeho matka Helena, pobouřil veřejnost a zkompromitoval křesťany.44

 Konstantin po celý život odkládal křest a přijal ho až  krátce před smrtí. Vedle ohledu ne pohanskou většinu  obyvatelstva, kterou byl zpočátku pravděpodobně poután, bylo  pro něj patrně rozhodující magické pojetí křtu, v tehdejší  církvi velmi rozšířené. Učilo se, že křest je nutný ke  spasení a že smývá všechny hříchy do chvíle křtu spáchané  a proto býval odkládán co nejdéle, nejraději až na smrtelné  lože. I císařův syn Konstancius, ač křesťansky vychovávaný,  se dal pokřtít až těsně před svou smrtí.45 Konstantinův  postoj ke křtu tedy nemůže být hodnocen jako důkaz jeho  vlažnosti ke křesťanství. Zároveň ale není jisté, jestli odkládáním křtu si neponechával "volné ruce" k jistým, ne  moc křesťanským praktikám.

 Důvody, proč přijal křest z rukou ariánského, tzn.  nepravověrného biskupa Eusébia z Nikomedie, mohou být  několikeré. Buď to může naznačovat jeho plné přiklonění se  k ariánství, nebo šlo o jeho politický tah anebo to znamená,  že na císařském dvoře a i na osobu samotného panovníka  získali rozhodující vliv stoupenci ariánství.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář