Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vliv Konstantinismu na Církev 3.část

8. 11. 2010

     VZNIK STÁTNÍ (ŘÍŠSKÉ) CÍRKVE

5.1      Konstantinovi synové

 Po Konstantinově smrti si říši rozdělili mezi sebe  jeho tři synové: Konstancius (+ 361) vládl na Východě a na  Západě vládli Konstantin II. (Galie, Británie, Hisoánie)  a Konstans (Itálie, Illyrie, Afrika). Ten však v roce 340  svého bratra Konstantina II. porazil a zabil a stal se tak  vládcem celého Západu. Sám pak v roce 350 podlehl uzurpátoru  Magnenciovi, nad nímž však o pár let později (353) zvítězil  poslední z Konstantinových synů, Konstancius, který ovládl  situaci a v letech 353-361 byl jediným panovníkem říše.46

 Konstantinovi synové pokračovali v náboženské politice  svého otce a můžeme říci, že mnohem otevřeněji než on  zasahovali do církevních záležitostí a teologických sporů.  Konstantin II. a Konstans stáli na straně Nicejského sněmu (Západ většinou zůstal pravověrný). Konstancius,  nejvýraznější ze tří sourozenců, se stal stoupencem  ariánství, které prosazoval násilím. Jeho vládu charakterizovala krutost a podezřívavost, netaktnost  k pohanům a diktátorství vůči církvi47 (prohlásil o sobě, že  je "biskup biskupů"48). Pokračoval v okázalé podpoře  křesťanství, ale jeho náboženská politika vůči pohanství  opustila půdu tolerance a nabyla despoticko-fanatického  rázu49. Sérií ediktů se snažil omezit pohanské kulty (roku  341 a opět 356 zakázal pod trestem smrti pověru a pohanské  oběti, roku 346 spolu s Konstansem přikázal uzavření  pohanských chrámů50) a pohany vyhlásil za "nepřátele  lidského pokolení"51. Nastaly bouře a vybijení pohanských  chrámů, což rozpoutalo divoký fanatismus křesťanů, který se  často mísil s holým kořistnictvím52.

 Na synodech v Arles (353) a v Miláně (355) přinutil  většinu západních biskupů, aby odsoudili Athanasia a ti,  kteří tak neučinili, byli posláni do vyhnanství. Jenom za  jeho vlády musel samotný Athanasius dvakrát utíkat do  vyhnanství.53

 "Nelze říci, že by skutečné křesťanství proniklo do  života císařské rodiny, křesťansky již vychovávané, nějak  hlouběji, zevně se však rozvíjel křesťanský ráz dvora  a státu a vše směřovalo k zavedení státního církevnictví."54

5.2     Neúspěšný pokus o restauraci pohanství

 Krátce před Konstanciovou smrtí (361) se proti němu  vzbouřil jeho poslední příbuzný, bratranec Julián  (361-363). Všichni ostatní možní pretendenti trůnu byli Konstanciem odstraněni, Julián byl ponechán na živu snad jen  proto, že byl určen k duchovní službě. I Juliánův otec  a starší bratr byli zavražděni na příkaz "křesťana"  Konstancia. Julián, vychovávaný sice křesťansky, byl tímto  krvavým vyrovnáváním sporů uvnitř své rodiny křesťanství  odcizen. Stal se stoupencem kultu boha Slunce a svými zákony  se pokoušel o obnovení vlivu a moci pohanství. Dokonce snad  plánoval i fyzické pronásledování křesťanů.55

 Roku 363 byl však zabit na výpravě proti Peršanům  a jeho nástupce Jovianus (363-364), stoupenec nicejského  vyznání, okamžitě obnovil křesťanský kurs ve státě. On a ani  jeho nástupci, i když podporovali církev, však žádným  státním zákonem nezasáhli proti existenci pohanství. Pouze  na Východě za ariánského císaře Valense (364-378) byli  přívrženci nicejského směru ještě jednou tvrdě potlačováni.56

5.3     Zřízení státní církve

 Západní císař Gracián (375-383) a východní Theodosius  I. Veliký (379-395) se vrátili k postupu Konstantinových  synů. Oba dva byli stoupenci ortodoxie, tzn. pravověří.  Společně 28. února 380 vydali v Tessalonice (pod vlivem  mocného milánského biskupa Ambrosia) náboženský edikt, jímž  vyhlásili pravověrné křesťanství (tzn. víru v jedno božství  Otce, Syna i Ducha svatého) za jediné oprávněné vyznání  v říši. Edikt učinil konec náboženské svobodě a katolickou církev povýšil na jedinou oprávněnou státní církev.  Křesťanství se stalo státním náboženstvím a církev říšskou  církví.57 Zde Aland58 poznamenáná, že edikt ještě dlouhou  dobu nevyjadřoval skutečnou realitu, byl pouze vyjádřeným  přáním.

 I když byl edikt v první řadě namířen proti ariánům,  podporoval opětovný tvrdý postup proti pohanství. Roku 381  Theodosius zakázal přestup k pohanství. Jako první  z římských císařů se Gratián (opět na doporučení biskupa  Ambrosia) vzdal hodnosti pontifika maxima (382). Po dlouhém  odporu se roku 389 římský senát zřekl starého náboženství,  chrámové jmění bylo zkonfiskováno a byla zrušena privilegia  pohanských kněží. Výnos z roku 392 prohlásil účast na  pohanských obětech za urážku a zločin proti císaři. Pohanské  chrámy byly bořeny za účasti lidu a mnichů, často za vedení  biskupů (např. Theofila Alexandrijského + 412, Jana  Chrysostoma + 407 či Martina z Toursu + cca 400)59. Tyto  krvavé srážky se neobešly bez obětí a tak např. asi roku  415 se v Alexandrii stala obětí poštvaného křesťanského davu  filizofka Hypatie, která byla hrozným způsobem ukamenována60.

5.4     Priscillianus

 Ediktem z roku 380 se nestalo pouze pohanství zločinem  proti státu, ale i jednotlivé hereze. Theodosius I.  prohlásil stoupence manicheismu61 za bezectné a neschopné  činit závěti a dědit. Podle zákona z roku 382 měli být  manichejští a enkratité62 trestáni smrtí a současně byli již  tehdy ustanoveni inkvizitoři, kteří je měli vyhledávat  a předávat soudci.63

 Uběhlo jen několik desetiletí a neustálé vměšování  státu do otázek víry a stále užší sepětí církve a říše vedlo  k prvnímu upálení kacířů. Jednou z prvních obětí se již na  sklonku 4. století stal vznešený španělský laik64  Priscillianus. Učení, které zastával, není spolehlivě známo,  ale zahrnovalo určité asketiské prvky. Jeho hnutí, obviněné  z manichejství, bylo z církve vyloučeno jako sekta. Jeho  protivníci pak politickými intrikami dosáhli toho, že  císař-uzurpátor Maximus (383-388) dal v lednu 385 v Trevíru  Priscilliana s jeho šesti druhy65 popravit pro čarodějnictví  a pohlavní nemravnost. Přední představitelé církve,  biskupové Martin z Toursu, Ambrosius Milánský a Siricius  Římský rozsudek velmi ostře odsoudili. Ambrosius šel dokonce  tak daleko, že odmítal obecenství s biskupy, kteří popravu schvalovali.

5.5     Zřízení a správa církve

 Církevní ústava 4. století nebyla prostým rozvojem  a dotvořením ústavy předkonstantinovské. Těsné spojení  církve se státem a zasahování císařské moci do církevních  záležitostí mělo velké důsledky na její zřízení.

 Z politických důvodů císař naléhal a často i zjednával  její vnitřní i administrativní jednotu. Úzce ji spojil se  státem a s jeho zájmy a tak velmi přispěl k tomu, že se církev stala právní institucí. Úspěšně ji usiloval začlenit  do politické organizace. A poněvadž církev nedovedla svou  jednotu udržet vlastními silami, ráda se opřela o moc státu.  Ale spojení hierarchických a dogmatických sporů se  záležitostmi politickými dodávalo sporům uvnitř církve  světského rázu a přispívalo k nesvobodě a ještě větší  závislosti církve na státu. Došlo k přehodnocení pojmu hereze a schizma a odpor proti oficiální církvi byl pokládán  za zločin proti říši. Sám císař se zapojoval do rozhodování  o tom, které učení je správné a směrodatné.66

 Císař v církvi vykonával nejvyšší zákonodárnou moc buď  prostřednictvím státních zákonů, které vydával ze své  absolutní moci, anebo prostřednictvím synodních usnesení,  která sám inicioval. Sám se však necítil synody vázán,  jedině dal-li jejich dekretům schválení. Císařské  zákonodárství se spíše soustředilo na dogma než na kult,  disciplinu a mrav.67

 Císař byl i nejvyšší instancí v církevním soudnictví.  Občas potvrzoval volby biskupů a někdy i sám biskupy  jmenoval, zvláště na Východě. Vytvořil se zvláště zvyk, že  biskupové sesazení synodem se odvolávali k císaři, který  přikázal revizi jejich pře jinému provinciálnímu synodu.68

 Tak jako již dříve se z potřeby církve scházeli  provinciální synody. Jejich usnesením se nedostávalo žádné  soudní sankce. Od dob Konstantinových byly svolávány  i synody říšské či ekumenické. Byly svolávány císařem a jím  také řízeny, odročovány a uzavírány. Někdy je řídil skrze  pověřeného biskupa a za asistence státních komisařů. Také  menší synody svolával a řídil panovník, někdy i osobně,  a i zde prosazoval svou vůli. "Tak se říšské synody stávaly  orgány státní správy církve a jejich usnesení nabývala  císařským potvrzením platnost státního zákona."69

6      DOBA STĚHOVÁNÍ NÁRODŮ

6.1     Rozpad impéria a jeho krize

 Impérium, které se přirozeně dělilo na část východní  a západní, mělo již řadu pokolení dva i více císařů. Ale od  smrti posledního císaře celé říše Theodosia I. (395) se ve  skutečnosti rozdělilo na říši Východořímskou  a Západořímskou. I když idea jednotného státu zůstala živá,  vývoj obou částí šel mnohem výrazněji než dříve odlišnými,  někdy i protichůdnými cestami. Projevoval se stále více  starý kulturní rozdíl. Na Východě začala převažovat řečtina  nad latinou, říšské zákony přestaly platit pro obě části  říše.70

 Neschopnost udržení Římské říše pod jednotnou vládou  a správou byla odrazem společensko-politické a hospodářské  krize, jejíž počátky sahají až do 2. poloviny 3. století.  Nemůžeme se divit, že ji nedokázali vyřešit slabí  a nevýrazní panovníci 5. století, když se to nepodařilo ani  takovým státníkům jako byli Dioklecián, Konstantin Veliký či  Theodósius I.

 Od počátku 5. století pak vrcholilo stěhování národů.  Na východě se daly do pohybu germánské kmeny, které byly  hnány kupředu postupujícími Huny z Asie. Východní říše je  chytře odvracela na západ a tak se houfy germánských vojsk tlačily k hranicím Itálie, Galie a Británie. Roku 401  stanuli západní Gotové poprvé v Itálii a roku 410 dobyli  "věčné město" Řím. O něco později založili ve Španělsku  velikou říši. Vandalové zároveň dobyli západoafrické  provincie a roku 455 opět vyplenili Řím. Od té doby byli  západořímští císařové dosazování germánskými vojevůdci.  Poslední císař Romulus Augustulus byl sesazen roku 476 a Germán Odovakar se prohlásil italským králem. Tak zanikla  Západořímská říše.71

 I když Theodosiovi nástupci na Východě, stejně jako na  Západě, byli méně významní než jejich velký předchůdce,  římský stát - již jako Byzantská říše - si svoji existenci  v proměnlivých dějinách uhájil déle než tisíc let.

6.2    Církev a barbaři

 I přes politickou krizi impéria lze v jistém smyslu  konec 4. a první desetiletí 5. století označit za vrcholný  bod staré církve. Její vnější postavení bylo tak příznivé jako nikdy předtím. Jako státní náboženství se stala  vládnoucím společenstvím v rozsáhlé říši. Pohanské kulty  byly vytlačeny z veřejného života a většina obyvatelstva  byla alespoň zevně podrobena křesťanství. Uvnitř panovníci  hájili její jednotu, zvláště proti heretikům a schizmatikům,  a pracovali na další výstavbě církevního zákonodárství.72

 V této době se zvláště na Západě projevil další  negativní aspekt sblížení a někdy až ztotožnění církve se  státem. Římané po svém splynutí s řeckou kulturou se považovali za národ dávných vzdělanostních a státotvorných  tradic. Své pohrdání vůči málo známým etnikám s nižší  životní úrovní, s kterými se setkávali na hranicích své  říše, vyjadřovali slovem barbaros. Toto slovo označovalo  příslušníka národa jiné, cizí, drsné, nesrozumitelné mluvy.  Barbary byly národy Římanům bytostně cizí, národy jiné,  popř. žádné kultury nebo nepřátelé. Zestátněním se církev de facto stala církví římskou, tzn. národní a velice rychle se  v ní ujímal pohrdavý a nenávistný postoj k barbarům  zastávaný státem. Všeobecně byl přijímán názor, že co je  barbarské, tedy neřímské, je nebezpečné státu i církvi. Toto  nesprávné ztotožnění římanství s křesťanstvím se negativně  projevilo ve vztahu k barbarům zvláště po jejich vítězstvích  nad říší a okupací mnoha provincií.73

 Na přelomu 4. a 5. století žila trojice teologů  a významných představitelů církve. Každý z nich se dostal do  styku s vlivem státu na církev a každý z nich zaujal určité  stanovisko, které, i když jen v některých případech,  ovlivňovalo postoj a jednání církve ještě ve středověku.  Byli to Ambrosius, Hieronymus a Augustinus. 

6.2.1    Ambrosius

 Ambrosius (Ambrož, kolem 340-397), ve své době přední  představitel církve, od roku 374 milánský biskup, přítel  a poradce císařů Graciána, Valentiniána II. a Theodosia I.  Velikého. I když podporoval asketické hnutí, kult ostatků  a velice rozhodně vystupoval proti ariánství a zbytkům  pohanství, dokázal se postavit proti římskému senátu  i císařskému dvoru.

 V četných konfliktech se totiž odvážil odmítnout  státní církevnictví a císaře Theodosia přinutil k veřejnému  pokání za krvavý masakr v Tessalonice (Soluni) v roce 390.  Byl tam zavražděn vojenský velitel města74 a panovník, aby  zastrašil obyvatelstvo, dal svolat lid do cirku a potom  přikázal všechny přítomné, asi 7 tisíc lidí, popravit.  Ambrosius tak prosadil zásadu, že císař nestojí nad církví,  ale v církvi. Má být poddán její kázni jako každý jiný její  úd a i když je panovníkem, má se řídit Božím zákonem. Nemá  v církvi panovat, ale sloužit. Tak byla na Západě prolomena  zásada césaropapismu zásadou teokracie a vlády Kristovy  i nad císařem. Ambrosius prokázal, že církev je povinna  mluvit do svědomí i panovníkovi. I když bránil politické  moci zasahovat do církevně-náboženské oblasti, přesto ji  přiznával samostatnost a pořádkovou funkci v občanském životě. Svůj poměr k zasahování státu do otázek víry rovněž  projevil ostrým odsouzením již výše zmíněné popravy  Priscilliana a jeho druhů.75

 Ale ani on se plně neubránil splynutí pojmu církev  a impérium. Na barbary za hranicemi říše hleděl s předsudky  průměrného Římana. Považoval je za nepřátele církve, proti  nimž je dovoleno zasahovat všemi dostupnými prostředky.  Jednoho biskupa odsoudil jen proto, že se česal po vzoru  Gótů. Označil to za rouhání, protože se to "protiví římskému  zvyku". Téměř vše, co bylo v souladu s jeho římským cítěním,  považoval za samozřejmě křesťanské. Na barbary se jeho pojetí lásky k bližnímu nevztahovalo.76

6.2.2    Hieronymus

 Hieronymus (Jeroným, kolem 347-419/420), nejvíce se  proslavil latinským překladem Písma - Vulgátou, od roku 386  žil trvale v Betlémě. Stejně jako mnoho křesťanů i on  podlehl omylu, že římská nadvláda nad světem zaručuje klid a pořádek, potřebný církvi, aby mohla plnit své poslání.  Proto velice trpěl pádem Říma, který byl symbolem důvěrného  sepětí církve a státu. Říši, které byl občanem, hodnotil  jako křesťanskou a její poslání ztotožnil s posláním církve. Proto souhlasil a horlivě podporoval i tvrdý postup státu  proti heretikům.77

6.2.3    Augustinus

 Ambrosiův a Hieronymův pohled na říši a Řím nezastával  největší z této trojice, Augustinus (354-430),  nejvýznamnější antický církevní učitel Západu, od roku 395  biskup v Hippo v Africe.

 Ve svém rozsáhlém spise O obci Boží (De civitate Dei)  církev vyváděl z obecně rozšířeného přesvědčení, že  křesťanství stojí a padá s existencí římského impéria a jeho  společenských řádů. Podle něj byl pád Říma pohromou, kterých  bylo a ještě bude nespočet. Vzepřel se uvádění vzniku  impéria v souvislost s počátky křesťanství. Nebyla to říše,  co umožnila evangelizaci. Vznik impéria byl naopak spjat  s dobyvačnými válkami.

 Augustinus nikdy nepsal o vzniku nějakého křesťanského  státu. S jeho existencí ani nepočítal. Připouštěl jen tu  možnost, že by se císař stal křesťanem. Křesťanským se může  stát jednotlivý vladař, ale ne impérium samo. Dokonce navázal na starší předkonstantinovské tradice křesťanského  učení, když mluvil o démonské povaze státní moci - stát sice  nepovstal přímo z hříchu, je však s ním velmi těsně spjat.  Církev vnímal jako poutníka a hosta na zemi, jako nadstátní společenství věřících. Odmítal římské vlastenectví jako  sobecké, které je živeno touhou a vůlí k nadvládě. Nepohrdal  barbary jako Ambrosius či Hieronimus, ale viděl v nich své  bratry, pro něž byla také prolita drahá krev Božího Syna.78

 Zpočátku také odmítal jakékoli zasahování státu do  otázek víry. I on odsoudil Priscillianovu popravu a ve svém  dopise napsal: "Není mým úmyslem, aby lidé proti své vůli  byli nuceni ke společenství s někým, nýbrž aby hledající poznali pravdu ve všem pokoji. Z naši strany mají přestat  hrozby světskou mocí. Chceme jednat skutkem, rozumem,  vážností Písem sv., klidně a mírně. Pokud je možno, chceme  prosit, hledat, klepat, abychom přijali a nalezli a bylo nám  otevřeno."79

 Augustinus ze svých původních pozic dost slevil v boji  proti donatistům. Nejprve proti nim vystupoval pastoračně  kázáními, disputacemi a pustil se i do literární polemiky,  kdežto násilné zásahy státu odmítal. Schvaloval pouze  stíhání a potlačování tzv. circumcellionů, ozbrojených  skupin některých radikálních až fanatických donatistů, kteří  se neštítili násilí a teroru. Když se však donatovci přesvědčit nedali, roku 404 vyslovil souhlas s užitím násilí  proti nim s vyjímkou trestu smrti. Po dlouhém kolísání mezi  jejich trpěním a pronásledováním císař Honorius roku 411  nařídil velkou disputaci v Kartágu, které se zúčastnilo 286 katolických a 279 donatovských biskupů. Císařský komisař dal  za pravdu katolíkům, jejichž hlavním mluvčím byl Augustinus.  Donatisté byli prohlášeni nejen za schismatiky, ale i za  heretiky, a právě to proti nim umožňovalo použít státní zákony o kacířích. Následovaly vůči nim velké represálie  a násilné donucování ke katolictví. Násilí mělo být  výchovným prostředkem k jejich spasení. Od té doby byl  donatismus zlomen, i když slabé zbytky jejích církve se  udržely až do 7. století.

 Bohužel Augustinus, i přes svůj kritický postoj  k římskému impériu, byl v církvi první, kdo začal biblicky  zdůvodňovat používání násilí v otázkách víry. Zcela nesprávně vyložil evangelijní podobenství o velké hostině  (Lk 14: 15-24). V podobenství, když se pozvaní hosté  zdráhali přijít na svatbu, Kristus ústy hospodáře praví  služebníkovi: "...Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám  a přinuť je, ať vejdou, aby se můj dům naplnil." (Lk 14:  23). Augustinus v těchto slovech viděl výzvu, aby se  nepoddajní pohané nebo heretikové nutili ke vstupu do církve i násilím. 80

 Velice brzy tato nesprávná interpretace vedla  k zformulování právní zásady, žeheretikové mají být nuceni  k vlastní spáse i proti své vůli. Nakonec se stala, opírajíc  se o Augustinovu autoritu, základem středověké inkvizice  a netolerantního postupu římsko-katolické církve za  protireformace. Nutno podotknout, že na tuto zásadu se  odvolával i Luther při svém postoji k novokřtěncům a Kalvín  jí odůvodňoval své rozsudky smrti ve věcech víry v Ženevě.81

6.3     Rozdíly a situace mezi Východem a Západem

 Na Západě konstantinsko-theodosiánská říšská církev  nikdy nedosáhla takového rozmachu jako na Východě. Způsobily  to jak mimocírkevní, zvláště politické poměry, tak  i skutečnosti uvnitř církve. Uchovala si větší míru svobody,  jednak proto, že v této oblasti říše byli křesťané ještě  dlouho v menšině, jednak pro politickou situaci, která  znamenala postupný konec římského panství na západě a tím  i rozklad státní církve. Hlavní město říše bylo přeneseno  (330) ze západního Říma do východní Konstantinopole  (Cařihrad, Byzanc, dnešní Istanbul), což rovněž způsobovalo,  že se císařská moc v západní církvi neprojevovala tak pronikavě jako ve východní.82

 Na Východě byla spolupráce církve se státem přijímána  mnohem bezvýhradněji než na Západě. Zestátnění církve pak  bylo vyvrcholením této spolupráce. Ortodoxie a kacířství se  staly záležitostí veřejného pořádku a občanských ctností. Mnohem jednodušeji se zde prosazovaly principy  césaropapismu, kdy se císař, který byl hlavou státu, stával  i hlavou církve.83

 V 5. a 6. století církev opět žila dogmatickými spory,  zvláště mezi nestoriány(popírali Kristovo božství)  a stoupenci několika variant monofyzismu (popírali Kristovo  lidství). Centrem jejich sporů byl především Východ, ale  aktivně do nich zasahoval skrze papeže i převážně ortodoxní  Západ a samozřejmě císařové. Současně vrcholil politický boj  o církevní primát Východu mezi cařihradským metropolitou  a alexandrijským patriarchou. Tento boj se prolínal a často  i ukrýval za dogmatické spory, které tím byly zneužity  k politickým účelům.84


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA