Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vliv Konstantinismu na Církev 4.část

8. 11. 2010

6.4     Vznik papežství

 Ke zrození papežství došlo na Západě. Do Konstantinovy  doby tu byly pouze náběhy k přednostnímu postavení římských  biskupů i mimo Itálii. V 5. století však vzrostla jejich moc  a prestiž tak, že požívali nejen velké autority mravní, ale domohli se i rozsáhlé právní moci v církvi. Vliv na tuto  změnu mělo především zeslabení císařské moci na Západě,  způsobené jednak přenesením císařského sídla do Byzance,  jednak porážkami od Germánů. Další významnou skutečností byl  fakt, že Řím za dogmatických sporů ve 4. a 5. století vždy  zůstal ochráncem, oporou a nositelem ortodoxie.85

 Vlastním zakladatelem římského primátu a prvním  skutečným papežem byl Lev I. Veliký (440-461). Primát  zdůvodňoval a podepíral cílevědomým rozvíjením Ježíšových  výroků z Mt 16:18 a J 21: 15-17. Jeho zásluhou bylo na IV. ekumenickém koncilu v Chalcedoně v roce 451 formulováno  vyznání víry, v němž je Kristus označen jako jediný ve dvou  přirozenostech (božské a lidské) a to nesmíšeně, neproměnně,  nerozděleně a nerozlučně. Monofyzismus byl odsouzen a chalcedonské vyznání se napříště stalo základnou všeho  pravověří. Současně koncil potvrdil prvenství římského  biskupa v církvi.

 Prestiž Lva I. byla podepřena i politickým děním, kdy  za obecného rozvratu v době stěhování národů odhodlaně  zasahoval do politických a vojenských událostí v zájmu Říma  a Itálie. V roce 452 odvrátil hunského krále Attilu od  zničení Říma a o pár let později (455) minimalizoval řádění  Vandalů. I když nemohl zabránit plenění, dosáhl alespoň  toho, že Řím byl ušetřen od vypálení a vraždění.86

 Papež Gelasius I. (492-496) rozvinul nauku o dvou  mocích, které vládnou světem, biskupské - duchovní  a císařské - světské. Ve svém dopise východořímskému císaři  Anastasiovi napsal, že v oblasti veřejné správy uznává svrchovanost císaře a jeho zákonů, ale významnější je moc  duchovní, protože i panovníci musí skládat účet Bohu. Proto  stojí výše než císař, protože je Bohu odpovědný i za  panovníky a protože udílí svátosti.87

 Spolupůsobením rozličných příznivých skutečností  a politických okolností se římský biskup stal jedinou  skutečnou duchovní i světskou mocí na Západě, jedinou  autoritou, která se stala tmelem duchovním, kulturním,  i politickým. Západní církev s papežem v čele se díky  splynutí katolicismu s římským nacionálním cítěním stala  pokračovatelkou západní říše a papež neoficiálním západořímským císařem.88

6.5     Rozmach Byzantské říše za Justiniána

 Východní panovníci se vojenskou i politickou cestou  bránili vlivu a výbojům svých germánských sousedů, čas od  času střídaných nájezdy kočovných Hunů. Postupně se však  příliv germánských dobyvatelů ustálil a východořímská říše  se ze zápasu s nimi zotavila.

 V 6. století na trůn nastoupil Justinián I., po dlouhé  době císař velkého formátu. Za jeho vlády v letech 527-565  se byzantský stát pozdvihl k jednomu ze svých vrcholů. Jeho  touhou a ideálem byla obnova původní slávy, moci a rozsahu Římské říše, impéria, v kterém by antika byla spojená  s křesťanstvím. Císařským vojskům se podařilo dobýt bývalé  africké kolonie (533) a po dvacetiletých bojích Itálii  (554) současně s jihovýchodní části Hispánie.

 Podobně jako mnoho jeho předchůdců chápal církev jako  sjednocující faktor ve státě a proto se pokoušel, i když  neúspěšně, odstranit její rozkol. Byl pokračovatelem  a dokončovatelem výstavby křesťanského císařství, zahájené  už Konstantinem Velikým.

 V čele státu stál jako absolutní, neomezený panovník,  jenž osobě věřil, že obranou i šířením státu vykonává  posvátné poslání. V jeho pojetí panovnické moci, které na  Východě zobecnělo i na další staletí, se projevoval vliv  orientálního kultu krále jako božské osoby. Skláněl se před  Bohem, ale jako křesťanský císař se stal Božím náměstkem na  zemi a v jistém smyslu bylo na něj přeneseno i nejvyšší  kněžství. Byl šiřitelem, ochráncem a strážcem církve  a čistého učení a věřil, že jeho odpovědnost spočívá  v utváření a řízení říše na křesťanských základech. Jako  křesťanský císař byl povýšen nad všechny ostatní lidi i nad všechny jiné panovníky.89

 Lesk panovnického majestátu měl představovat odlesk  majestátu Božího. Císař byl uznáván za náměstka oslaveného  Krista, proto mu byla okázale projevována podřízenost a úcta  poddaných a úředníků. V jeho osobě došlo k plnému  a maximálnímu rozvinutí byzantinismu a césaropapismu. Vládl  nad státem i nad církví, přičemž oba subjekty mu splývali  v jedno. Svůj absolutismus přenášel i do církve, což  vyjádřil větou: "Vůle panovníka je nejvyšším zákonem"90.  Svými zákony upevnil organizaci církve a reguloval  povinnosti a práva biskupů. Hromádka tvrdí 91, že  cařihradský patriarcha byl ve skutečnosti "akorát nejvyšším  kaplanem svého císaře". Získal rozhodující vliv i na římské  papeže, které používal i zneužíval jako nástroje své  politiky. Rozhodoval o jejich sesazení (např. papež  Silverius) i zvolení (např. "byzantský papež" Vigilius).92

 Novými zákony vystoupil proti vyslovenému pohanství.  Zbývajícím pohanům bylo uloženo, aby se sami přihlásili  o vyučování a o křest, jinak byli zbaveni občanských práv.  Pohanský kult byl přísně zakázán, chrámy byly bořeny nebo přeměňovány v křesťanské, pohanským učitelům byla zakázána  veškerá činnost. Pro manichejské a jiné heretiky vyhlásil  trest smrti. Snažil se je přesvědčit a když neuspěl  a neobrátili se, mnoho z nich nechal popravit, včetně  šlechticů a senátorů93.


7       SHRNUTÍ

 

 Již za vlády prvního křesťanského císaře se začaly projevovat čtyři nejdůležitější prvky konstantinismu:  cásaropapismus, byzantinismus, zesvětštění a zpohanštění církve. Bohužel tyto negativní tendence nebyly potlačeny  hned v zárodku a tak můžeme sledovat jejich postupný "rozvoj  a rozkvět", až byla infikována převážná část církve. Tak  např. césaropapismus, který dosáhl svého určitého vrcholu v  6. století za Justiniána I., se velice rychle začal  zabydlovat v samotné církvi. Jeho principy se u římského  papeže projevovaly přes středověk (v 8. století vznik církevního státu, od 12. století boj o světovládu atd.) až  do nedávné minulosti (vyhlášení neomylnosti v minulém  století apod.)

 Césaropapismus a další formy konstantinismu ale nebyly  primárním zdrojem nešvarů, které postupně vnikly do  křesťanství. Samy byly pouze ovocem a důsledkem příliš  těsného sepětí a někdy až splynutí církve se státem. Je  zřejmé, že nejvýznamnějším impulzem k zasahování světské  moci do otázek víry byl způsob vlády Konstantina Velikého  a některých jeho nástupců. Přesto největší díl zodpovědnosti  a viny za následný vývoj si nese církev sama. Nebylo chybou panovníků, že v nové situaci neobstála a neodolala jejich  tlaku.

 Přizpůsobivost je pro církev v každé době velkým  nebezpečím. Velké množství křesťanů se vždy rádo  přizpůsobilo svým přirozeným touhám po pohodlí, klidu, moci  a cti. Toto nebezpečí se stupňovalo proto, že se církev  začala organizovat v rámci státu a podrobovala se státním  a národním požadavkům. Ztrácela více a více vědomí duchovní,  teologické a mravní suverenity. Zestátnění a znárodnění ji připravilo o svéprávnost a vnitřní svobodu a tím také,  i když se to zdá paradoxní, o pronikavý vliv na kulturní  vzestup národů. Církev přestala vést a začala být vlečena.  Velkých pastýřských osobností, které dovedli proti veřejnému  mínění a proti vnější moci držet vysoko měřítko své víry  a života, bylo poměrně málo. I když bylo pohanské uctívání  císaře nahrazeno kultem křesťanským a odpadly úřední  modloslužebné povinnosti, církev si neuvědomila, že tím  nebyla zrušena hranice mezi ní a politickými a společenskými  řády. Oficiální život, dvůr, armáda i úřednictvo se formálně  staly křesťanskými, ale svojí podstatou se církev jako Boží  obec nepřestávala hluboce lišit od státu a světské  společnosti. Ani když se politické, právní a mravní podmínky  zlepšily a když v evropské společnosti formálně zmizely  pohanské kulty, rozpor mezi církví a "světem" nezanikl.

 Je neštěstím církve, že připustila záměnu světské moci  s mocí duchovní nebo přímo jejich splynutí. Funkce obou mocí  jsou odlišné a mohou správně sloužit Bohu jen tehdy,  zůstávají-li v mezích, které jim jsou určeny. Církev se  prohřešila a učinila chybu, když si vyžádala nadvládu nad  královstvími, podobně jako se zase přecenila světská vláda,  kdykoli chtěla mít poslední slovo nad lidským svědomím. Pravé církvi není třeba pomoci svědské moci.

 Církev zapoměla na Ježíšova slova z J 18:36 kde říká,  že Jeho království není z tohoto světa. Zapoměla, že je od  počátku společenstvím lidí, které má středisko svého života  a myšlení v nadsvětském Bohu a které světu přináší  svrchovaná Boží měřítka. Zapoměla, že původem a určením  zůstává hostem a příchozím, že je dobrovolným společenstvím  věřících, obenstvím poutníků kteří, mají Boží občanství.  Podobně jako duše dlí v těle, ale není z těla, tak stejně  i křesťané žijí ve světě, ale nejsou ze světa. Vědomí být  hostem a cizincem ve světě patří zrovna tak ku podstatě  církve jako vědomí, že svět je Božím dílem.


8      ZÁVĚR

 

 Jaký tedy byl vliv konstantinismu na církev?

 Na základě Ježíšova výroku z Lk 6:44, že "každý strom  se pozná po svém ovoci", můžeme usuzovat, jak by  pravděpodobně zněla odpověď na tuto otázku.

 Je pravda, že díky Konstantinově vládě bylo zastaveno  a už nikdy neobnoveno pronásledování křesťanů ze strany  pohanů. Církev se mohla nerušeně a s podporou státu zaměřit  na misii a evangelizaci okolních národů a vlivem křesťanství  se život mnoha občanů říše povznesl na mravně vyšší úroveň.

 Je ale také pravda, že velká část křesťanů brzy poté,  co získala svobodu vyznání, ji sama začala odpírat občanům  jiné víry. Pronásledování křesťanů bylo vystřídáno  pronásledováním pohanů, popř. jinak smýšlejících křesťanů  nebo heretiků.

 Církev zapoměla, že Boží Syn vnesl do lidských vztahů  dobrovolnou službu lásky. V této oblasti dobrovolnosti je  světská moc bezmocná. Proto je i nepřípustné jakékoli užití  meče v otázkách víry, zdarma darované Bohem.

 Církev má plnit své univerzální poslání pro tento svět  a je povinna v něm uplatňovat Boží požadavky. Proto je  zapotřebí mnoho vnitřní síly a neohrožené víry, aby zůstala  vůči národu, státu i sociálně-politickým zápasům svobodná  a přece aby našla pravé slovo, které společnost potřebuje  a které posiluje slabé a volá k odpovědnosti mocné.

 Církev se nesmí přizpůsobovat světským metodám  a státním řádům, nesmí porušovat hranici mezi světem a Božím  královstvím. Navíc je volána k rozhodné opozici kdykoli si  světská moc uzurpuje právo být strážkyní víry. Víra se nesmí nikdy a v ničem opírat o pomoc světské moci.



9       ODKAZY

 

 1) Říčan (17), str. 105

 2) Šoltész (16), str. 28

 3) Říčan (17), str. 122, 123, 125

 4) " str. 105

 5) " str. 111, 112

 6) " str. 139

 7) " str. 140

 8) Tímto ediktem se křesťanství stávalo religio licita,  tzn. tolerovaným náboženstvím. Edikt byl vydán nejen  Galeriovým jménemi, ale i jménem jeho spoluvladařů,  Konstantina a Licinia.

 9) Franzen (6), str. 50, 51, Říčan (17), str. 191, 192

 10) Gibbon (7), str. 117

 11) Heussi (10), str. 93, Molnár (14), str. 54. Srovnej s  Aleš (2), str. 165, který uvádí, že Licinius byl zajat a  spolu se svým synem Licinianem popraven. Aland (1), str.  77 potvrzuje Molnára, že Licinius přišel o život i přes  slib, že bude žít.

 12) Heussi (10), str. 88, 89, Říčan (17), str. 140, 141

 13) Tato konstituce byla dříve nepřesně označována za  "milánskou konstituci", ještě nesprávněji za "milánský  edikt". - Heussi (10), str. 89

 14) V dokumentu se uvádělo, že "křesťanům a všem ostatním se  dává plná svoboda držet se náboženství, které každý  považuje pro sebe za nejlepší, aby božstvo na nebeském  trůnu, ať již kterékoli, bylo s námi a s našimi poddanými smířeno a nám milostivě nakloněno". - Aleš  (2), str. 89

 15) Aleš (2), str. 89

 16) Aleš (2), str. 91

 17) Franzen (6), str. 53, Heussi (10), str. 93, Říčan (17),  str. 145

 18) Franzen (6), str. 58

 19) Aleš (2), str. 91

 20) Říčan (17), str. 147

 21) " str. 146

 22) Franzen (6), str. 54

 23) " str. 56, 57

 24) Říčan (17), str. 146, 147

 25) Hromádka (11), str. 52

 26) Aleš (2), str. 169

 28) Říčan (17), str. 155, 156

 29) Dowley (4), str. 145

 30) Konstantin tuhletu válku vedl jako válku náboženskou,  křesťanství versus pohanství. - Franzen (6), str. 58

 31) Franzen (6), str. 53

 32) Aleš (2), str. 165

 33) " str. 169

 34) Podlaha (15), str. 328, 329

 35) Říčan (17), str. 144

 36) Franzen (6), str. 52, Říčan (17), str. 144

 37) Heussi (10), str. 92 a Říčan (17), str. 142 hovéří pouze  o vidění, Franzen (6), str. 52 o nočním vidění v rozporu  s Aland (1), str. 176, Aleš (2), str. 92 a Latourette  (12), str. 91.

 38) Církevní historik Eusebius Cézarejský píše ve Vita  Constantini o vidění i o snu, kdežto dobře informovaný  Lactantius (napsal De mortibus persecutorum) ví jen o  císařském snu. - Aleš (2), str. 92

 39) Je třeba podotknout, že Maxencius byl ke křesťanům  celkem tolerantní, podle Gibbon (7), str. 118 až  dokonce přátelský, takže v boji s ním nešlo o zápas  mezi křesťanstvím a pohanstvím.

 40) Zajímavou zůstává otázka císařského výnosu z Milána,  který vyhlásil Konstantin spolu s Liciniem v roce 312,  tedy rok před náboženskou konstitucí. Výnos, o kterém se  zmiňuje pouze Aleš (2), str. 89, se nezachoval v původní formě, neboť pravděpodobně nebyl křesťanům celkem  příznivý a z ohledu na pozdější císařův vztah k církvi  se o něm ohleduplně mlčelo. Galeriův edikt umožňoval  existenci křesťanství, naopak milánský výnos z roku 312  nařizoval, aby se ti, kteří ke křesťanství už patří,  křesťanství drželi, ale aby nikdo jiný do církve už  přijímán nebyl. Zdá se, že císaři se trochu polekali  toho nadšení, které se zmocnilo křesťanů po vydání  Galeriova ediktu, jimi chápaného jako vítězství církve.  Křesťané se slavnostně vraceli z vyhnanství a přidávali  se k nim mnozí pohané. Vláda tím byla znepokojená  a proto byl vydán císařský výnos, který měl brzdit  vítězný rozmach církve.

 41) Aleš (2), str. 90

 42) Franzen (6), str. 57

 43) Říčan (17), str. 144

 44) Aleš (2), str. 91, 161

 45) Říčan (17), str. 144,145

 46) " str. 151

 47) Aleš (2), str. 171

 48) " str. 205

 49) Heussi (10), str. 93

 50) " str. 94

 51) Aleš (2), str. 171

 52) Heussi (10), str. 93, Říčan (17), str. 151

 53) Harnack (8), str. 175, Huessi (10), str. 99

 54) Říčan (17), str. 151

 55) Latourette (12), str. 94, Říčan (17), str. 152

 56) Říčan (17), str. 152

 57) " str. 153

 58) Aland (1), str. 83

 59) Heussi (10), str. 95, Říčan (17), str. 153

 60) " str. 96, " str. 154

 61) Manicheismus se odvozuje od Oeršana Mániho (215-273),  který chtěl dovršit Boží zjevení jako poslední Boží  vyslanec po Buddhovi, Zarathuštrovi a Ježíšovi.  S křesťanstvím má jeho nauka sotva něco společného.  Zastával strohý duelismus a proces světa viděl jako  neustálý zápas mezi světlem a temnotou, mezi principy  dobra a zla, mezi duchem a hmotou. Manicheismus pronikl  do římské říše teprve v posledních desetiletích 3.  století, rychle se však šířil ve 4. století a stal se  velkým nebezpečím pro křesťanství, protože přejal mnoho  křesťanských prvků. - Franzen (6), str. 41

 62) Enkratité ("zdrženliví") byli stoupenci přísného, tělu  nepřátelského, asketického směru, který se velmi  rozšířil kolem roku 70 a nabyl hrozivých rozněrů.  Dogmaticky byli korektní, ale v asketických požadavcích  zacházeli tak daleko, že od každého křesťana vyžadovali  úplnou zdrženlivost nejen od požívání masa a vína, ale  i od manželství. Enkratické tendence se porůznu udržely  ve zmírněné podobě a měly určitou úlohu i v raných  dějinách mnišství. - Franzen (6), str. 41, 42

 63) Podlaha (15), str. 329

 64) Franzen (6), str. 57, Heussi (10), str. 105. Srovnej  s Říčan (17), str. 150, který uvádí že byl knězem.

 65) Franzen (6), str. 57, Heussi (10), str. 105. Srovnej s  Říčan (17), str. 150, který uvádí pouze šest druhů.

 66) Heussi (10), str. 107, 108, Říčan (17), str. 160, 161

 67) Heussi (10), str. 107

 68) Říčan (17), str. 160, 161

 69) " str. 161, též Heussi (10), str. 107, 108

 70) " str. 161

 71) " str. 196

 72) " str. 191, Heussi (10), str. 126

 73) Molnár (14), str. 88

 74) Dowley (4), str. 151. Srovnej s Molnár (14), str. 90,  který mluví o zavraždění několika důstojníků.

 75) Dowley (4), str. 149, Franzen (6), str. 70, 71, Říčan  (17), str. 162

 76) Molnár (14), str. 91

 77) " str. 93

 78) " str. 109-111, Molnár (13), str. 32, Heussi (10),  str. 137, Říčan (17), str. 210

 79) Podlaha (15), str. 329

 80) Aleš (2), str. 170, Franzen (6), str. 73, Heussi (10),

 str. 105, Říčan (17), str. 149, 150

 81) Aleš (2), str. 170, Franzen (6), str. 73

 82) Říčan (17), str. 161

 83) " str. 213

 84) Říčan (17), str. 213-215

 85) Heussi (10), str. 130, Říčan (17), str. 201

 86) Dowley (4), str. 184, Franzen (6), str. 93, Říčan (17),

 str. 201, 205, 215

 87) Franzen (6), str. 84, Heussi (10), str. 132, 133,  Hromádka (11), str. 286

 88) Hromádka (11), str. 285, 286, Říčan (17), str. 201

 89) Říčan (17), str. 232, 233

 90) Aleš (2), str. 277

 91) Hromádka (11), str. 170

 92) Aleš (2), str. 227, Říčan (17), str. 263

 93) Latourette (12), str. 282

 
10   PRAMENY A LITERATURA

 1) Aland, K., 1985: A history of Christianity I. Fortress  Press, Philadelphia

 2) Aleš, P., 1978: Cirkevné dejiny I., Pravoslávna cirkev v  ČSSR, Bratislava

 3) Burian, J., 1970: Řím. Světlo a stíny antického  velkoměsta. Svoboda, Praha

 4) Dowley, T. a kol., 1990: The History of Christianity.  Lion Publishing, Hong Kong

 5) Foustka, R., 1955: Petra Chelčického názory na stát a  právo. Práce, Praha

 6) Franzen, A., 1992: Malé církevní dějiny. Zvon, Praha

 7) Gibbon, E., 1983: Úpadek a pád římské říše. Odeon, Praha

 8) Harnack, A., 1974: Dějiny dogmatu. Kalich, Praha

 9) Haufe, G. a kol., 1986: Pouhou vírou. Kalich, Praha

 10) Heussi, K., 1945: Přehled církevních dějin I. Synodní  rada ČCE, Praha

 11) Hromádka, J. L., 1931: Křesťanství v myšlení a životě.  Laichter, Praha

 12) Latourette, K. S., 1975: A history of Christianity I.  Harper Cillins Publihers, San Francisco

 13) Molnár, A. a kol., 1977: Církev ve světě. Kalich, Praha

 14) Molnár, A., 1982: Pohyb teologického myšlení. Kalich,  Praha

 15) Podlaha, A. a kol., 1932: Český slovník bohovědný (díl  V., sešit 6). Kotrba, Praha

 16) Rejchrt, L., 1992: Taková dlouhá cesta. Kalich, Praha

 17) Říčan, R.- Molnár, A., 1990: 12 století církevních  dějin. Kalich, Praha

 PŘÍLOHA

 Přehled vládců římského impéria v letech 284-395

 

 ZÁPAD VÝCHOD

 Maximianus a286-305 Dioklecián a284-305

 Konstancius Chlorus Galerius c293-305

 c293-305 a305-311

 a305-306

 Maximinus Daza

 uz. Konstantin I. Veliký c305-307

 a306-324 a307-313

 i324-337

 Severus c305-307

 uz. Maxencius a307-312 Licinius a307-324

 Konstantin II. a337-340 Konstancius

 Konstans a337-350 a337-353

 uz. Magnencius a350-353 i353-361

 Julián Apostata i361-363

 Jovianus i363-364

 Valentinián I. a364-375 Valens a364-378

 Gracián a375-383 Theodosius I. Veliký

 Valentinián II. a379-392 a379-392

 uz. Maximus a383-388 i392-395

 c - césar, a - augustus, i - imperátor (vládce celé říše),

 uz. - uzurpátor

Na www.kspce.estranky.cz uveřejněno se souhlasem HIBU (Michal Krchňák) z 14.11.2007.
Staženo z
 http://www.sweb.cz/asre/

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

x

(jirka, 21. 8. 2012 7:35)

líbí

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA